Byla jsem na začátku.
Když jste malí, zmrzlina se zdá větší, nebe modřejší, hory vyšší a prázdniny delší, než doopravdy jsou. Dle psychologie, nebo spíš toho, co si z hodin psychologie pamatuju, to je nedostatkem zkušeností, s čímž právě souvisí pověstný pocit, že ten čas běží jako voda, respektive stále rychleji.
Kdybyste mi před deseti, pěti, dvěma lety či pár měsíci řekli, že coby dup ze mě bude vysokoškolák, asi bych se uchechtla, mávla rukou a řekla, že zadlouho. Případně bych šla hrát hru The Sims 2, v rámci níž mou zásluhou prošly s vyznamenáním od děkana vysokoškolským vzděláním desítky, možná i stovky Simíků. A najednou jsem tu.
Nevím, kdy přesně myšlenka na studium v Olomouci začala v mé mladé mysli kořenit. Prostě jsem se jednoho krásného dne rozhodla, že to je ono. Že to je ona. Vlastně se domnívám, že ten nápad prostě přišel, stejně jako tolik dalších - za všechny jmenujme například mou náhlou šílenou touhu po druhé náušnici v levém uchu, když mi bylo 12 (stále si myslím, že moje druhá náušnice je na mě ta nejvíc cool věc), touze obarvit si vlasy Hennou letos v srpnu nebo nutkavé potřebě sežrat celou Milku Oreo (pravidelně).
Láska k Univerzitě Palackého se u mě nedostavila na první pohled. Svou alma mater jsem začala milovat už na první doslech. Možná tohle ode mě zní tak trochu namachrovaně, uvážíme-li, že dneska je teprve můj druhý den, ale protože věřím v radostné a plodné meziobdobí a protože jsem nenapravitelný optimista - teda, minimálně to o sobě tvrdím -, je mi jasné, že společně si užijeme spoustu srandy.
V článcích následujících se dozvíte, jak to všechno bylo, je a bude.
Karolína
Žádné komentáře:
Okomentovat